„Není čas na hrdinství“
Vzpomínám si na své lyžařské začátky, když jsem nemohla pochopit, k čemu mi bude plužení, zatáčení a kdo ví co ještě. Bláhově jsem si myslela, že svah jde sjet i rovně. Ovšem dlouho netrvalo a já jsem pochopila, že ony úkony budou nutné. A co mě přivedlo k tomuto závěru? Prudký náraz do stromu:) Dnes už umím docela obstojně lyžovat (tedy alespoň nenarážím do stromů), a proto jsem mohla své lyžařské umění „plně“ využít na letošním LVZ ve Velkých Karlovicích, který jsem zdárně absolvovala s kolegy z 1. A a 1. B. Jelikož ne všichni jsme se zúčasnili tohoto kurzu, dovolte, abych se s vámi podělila alespoň o pár svých dojmů.
Můj první silný zážitek mě čekal hned poté, co jsem vystoupila z autobusu a zjistila, že své věci musím vynést do „menšího“ kopce, na kterém stál hotel. Ovšem to pro mne nebyl „žádný“ problém. To, co se pro mě už problémem stalo, bylo to, že jsme si museli hodinu a půl počkat na pokoje (údajně se uklízely, ovšem není mi jasné, kde se vzala ta kila prachu, která tam zůstala?) a že nedostaneme oběd (to mi došlo až po dalších 30ti minutách). Ale jelikoľ jsem rozený „optimista“, těšila jsem se na svah, až si konečně zalyžuji. Mé počáteční nadšení vyprchalo již po třech dnech, protože mi začaly pomalu, ale jistě odumírat horní i dolní končetiny. A to jsem netušila, že to nejhorší mám teprve před sebou!
Úterý 21. 1. 2003, čas 9:15 (zhruba). V tento den jsme se vydali na běžkách směr Třeštík. Někdo by to mohl nazvat malou „procházkou“, avšak já bych to nazvala cestou smrti!!! Zprvu jsem si říkala, ľe to není nejhorší, ale když zhruba po třech kilometrech začalo stoupání, které se postupně zvětšovalo, razantně jsem svůj názor změnila! Ač jsem si opravdu myslela, že nedožiji vrcholu, zvládla jsem to, ale nechtějte vědět, co za slova se linula z mých úst!
Ale abych nepopisovala jen to negativní…Zažila jsem i velmi mnoho veselých zážitků. Například už jen milé oslovení pana profesora Dumlera „přátelé,...“ nás najednou zahřálo u „srdíčka“:) A co teprve milé přivítání panem profesorem Pospíšilem: „Když řeknu 14:00, znamená to 14:00, a ne 14:02, či 14:05!!!“ (všichni jsme si všimli, jak to dodržoval:). Nesmím zapomenout na naše milé paní profesorky (Randová, Pyšková, Bartečková), které nám dokázaly, že nejdůležitější je snaha (a odpočinek!!!:) Avšak největší zážitek ve mě zanechala závěrečná řeč pana profesora Pospíšila! Zaručuji vám, že kdyby se natáčelo video, kazeta s nahrávkou, šla by „na dračku“! Proč? Protože ač se pan profesor usilovně snažil nám něco kloudného sdělit a vštěpit do paměti, dosáhl akorát salvy smíchu nejen od nás, ale i od samotných profesorů:) A to se očividně hodně snažil - chudák se celý zpotil!). A takto bych mohla pokračovat dále, ale musím přenechat prostor jiným:) Takže doufám, že jsem vás alespoň trochu pobavila a loučím se výrokem Mr. Pospíšila: „Není čas na hrdinství!!!“
Autor: Veronika Baščíková
Webmaster: Wjenceslaw © 2007 | webhosting: broskev.cz