Gympláci - Český Těšín -

3.A, 3.B a Gymnázium Třinec

Sedím v autobuse na zpáteční cestě z Chorvatska z turistického kurzu. Vnímám naposledy chorvatskou přírodu. Sice mi připadá, že kam se kouknu, je to všude stejné, ale když máte kolem sebe spoustu dobrých přátel, můžete strávit pěkné chvíle kdekoliv. My 3.B spolu s 3.A a 14 studenty z třineckého gymnázia jsme se 17.září vydali na poloostrov Pelješac v jižní Dalmácii. Už na začátku nás provázelo pár problémů. Jarka zjistila, že si místo svého pasu vzala pas mamky. Následně nám Vojta polil věci tekutinou výrazného zápachu. Můžete si domyslet, co to asi tak mohlo být. Nakonec jsme přece jen kolem 11.hod druhého dne dorazili do kempu Perna. Hned nám byly zabaveny pasy, i přestože nás učili, že nemáme dávat pas nikdy z ruky. Budíček byl stanoven na 7hod ráno. Se vstáváním jsme neměli potíže, těžší bylo vlézt hned ráno do moře. Pan prof. Dumler tvrdil, že se tak dají poznat noční konzumenti, ale moc s tím nesouhlasím. První tři dny jsme se vystřídali ve třech různých aktivitách. Jezdilo se na kolech, některá byla v hrozném stavu. Každou chvíli někomu spadl řetěz, někomu kolo vůbec nebrzdilo, ale pro naší potřebu to prý stačilo. Během výšlapu jsme se škrábali do šíleného kopce, čímž nám páni profesoři umožnili poznat chorv. rostlinstvo blíže, než bychom chtěli. (Všichni měli poškrábané nohy.) Byli jsme také vystaveni nebezpečí ušknutí zmijí. A navíc nás pan prof. Pospíšil upozornil, že antibiotika má pan doktor jen jedny, takže kdyby had uštkl dva lidi, musel by ten druhý sníst toho prvního, který ty antibiotika v sobě má. A to vás potěší. Třetí činností byla vyjížďka na kanoích, což bylo fajn. Odpoledne se chodilo plavat a cvičit aerobic. Navíc jsme každý večer měli přednášku, kde jsme se mohli ptát na cokoliv. Na naše otázky odpovídal pan doktor, pan ředitel a pan policejní rada – manžel prof. Belanové. Ve středu naše kroky směřovaly do Dubrovníku. Prošli jsme se po hradbách, které ohraničují historickou část Dubrovníku od části nové a od moře. Někteří lidé tam žijí přímo u hradeb, takže jim vidíte přímo do obýváku, procházíte kolem praček a šňůr s právě vypraným prádlem. Dokonce tam byla i škola, kde se zrovna učilo. Všude bylo hodně Němců, Francouzů, Angličanů, Poláků. Tak mě to vzalo, až jsem pronesla: „Ale čeština je stejně nejpěknější!“ A paní procházející kolem na to: „Že jo?“ Takže tam byli i Češi. Poslední dva dny jsme strávili na ostrovech Badije a Korčula. Na Badiji se konal volejbalový turnaj. Zvítězili samozřejmě naši kluci. Největší zájem ale vzbudilo utkání vítězného družstva s profesory. Ti se viditelně vyřádili. Na Korčule, což je ostrov plný malebných uliček, jsme si na kolech zajeli na konec ostrova k majáku. Byly tam tak velké vlny, že to málem pár holek smetlo do vody. Na konec (přes Tomův defekt a jednu prasklou přehazovačku) jsme se všichni sešli v historické části města. Pan prof. Dumler nám udělal zajímavou přednášku a mj. nám řekl, že Marco Polo byl spíše drogový dealer. Na oba ostrovy nás dopravovali loděmi. Znepříjemnili jsme se tím dvě holky z Třince, protože neustále sváděly pan pro. Moldrzyka a výroky typu: „Ríšo, nechcete si sednou k nám na klín?“ jsme snášeli jen velmi těžko. Poslední den (v pátek) měl pan prof. Dumler svátek. Celý kurz mu zazpíval a on nám za to prodloužil večerku do půlnoci. Bohužel začalo pršet. Už jsme zoufali, ale nakonec se počasí umoudřilo a my jsme si ten poslední večer náležitě užili. Právě jsme se dozvěděla, že řidič autobusu s áčkem dostal pokutu za rychlou jízdu. Nevadí. Co na konec? Ten týden opět upevnil naše vzájemné vztahy, poznali jsme se blíže. Odpočali jsme si psychicky (fyzicky ne, nebyl čas). Jménem všech tak tímto děkuji vedení školy, že takovéto kurzy pořádá. Vždyť se nedá intenzivně pracovat bez intenzivního odpočinku a naopak, jak řekl pan prof. Dumler. (Teď už nám zbývá se zase hódně učit, abychom hódně vydělávali a abychom muhli hódně cestovat.)

Autor: ???